Skrz plechovou korouhev s napojenou trubkou
Proudà vzduch s náladou tichou i prudkou.
Cestuje myšlénka, duše prý jakbysmet
Jako když veršotep prohodà slovosled.
Takové blouděnà konce tak nebeře
Ani když pacient podlehne tubeře.
Å mejdivý vÃtr zná povÄ›stà bezpoÄet
Jediné scházà nám - trochu mu rozumět:
Ahháá!
V aiolských harfách něco se chichotá:
To klempÃÅ™i vÄ›tru ústa dali
Aby nám zazpÃval: "já jsem nicota"
Tak jako cynik přiožralý.
PoselstvÃm komÃna Äerné jsou piliny
DunÄ›nà hromu i zurÄenà bystÅ™iny.
BouÅ™e když odeznÃ, chrliÄe vyzvracÃ
Ze stÅ™echy hoÅ™ký déšť vÄerejÅ¡Ãch kremacÃ.
KouÅ™ové ÄásteÄky do strun pak dujÃ
Vibrace nemocné vyluzujÃ.
Jedna chce zabruÄet, ta druhá skÅ™ehotat
TÅ™età jen zakvÃlet nad tÃhou života:
Ahháá!
V aiolských harfách znà hlasy předků
V nadbožské výši pak chvěje se tón
Ke hrůze dětem a pro srandu dědkům
Vyhrává zpuchřelý aetherophon.
Interpret, jenž nemá smyÄec ani ruku
PÅ™ec mistrem je ÄarodÄ›jných zvuků.
Bez libretta, partitury - o to vÃc
Autorem je podmanivých komposic.
Šifrované lamento kdys větru svěřené
Rozluštit umějà jen bytosti zelené.
Nasluchajà pobavenÄ› za nebeskou bánÃ
Jejich mocným chapadlům se lidstvo neubránÃ.
Ahháá!
V aiolských harfách něco se chichotá
To z brÄka co pavouk v úkrytu zamotá
Stává se struna, co znovu vše rozkmitá:
Kolébky, urny i nozdry kojota.