Na obrazech Jaroslava Panušky
Dekadence vystrkuje parůžky.
Studio je světem monster hladových
S žabÃma oÄima, hnátů zkroucených.
BludiÄky tu s vodnÃky zpÃvajÃ
Pocity hrůzy rozechvÃvajÃ.
Červený kohout sedà na klandru
Pod nÃm kráÄà Prtioko na vandru.
Jeden obraz vyboÄuje
Fantasii vybiÄuje:
Jak by vypadaly katolické hřbitovy
Kdyby ŘÃmané mÃsto kÅ™ižovánà věšeli?
V mihotavém svÄ›tle svÃÄek
Stojà řádky Å¡ibeniÄek
A na každé z nich visà ten
Jenž jest lidstvu zaslÃben.
Za úplňku ze semene oběšence
Vycházà takzvaná bioluminiscence.
Na temeni Å¡ibeniÄnà hory
Zářà záhon mandragory.
Vytažené straÅ¡livÄ› pak kvÃlejÃ
Na ruÅ¡itele hypnoticky civÄ›jÃ.
Při pohledu na ta rozechvělá těla
Nejedna koÅ™enářka zeÅ¡Ãlela:
Z lesa utÃká do polÃ
Pro sebe sama si drmolÃ: (ref.)
Obzor se zabarvuje Å¡arlatem
Tenké stopy ve sněhu navátém.
Dlouhými kroky stavenà "to" měřÃ
Monstrum ovÅ¡em nevÅ¡Ãmá si dveÅ™Ã.
V okně se zjevuje bezhlavý umrlec
Jeho lebku na stole má umělec.
Jaroslav tu podřimuje nad obrazem ve světnici
Lebka k tělu zpět putuje, obdivuje komposici:
VÅ¡ichni umrlci rázem ožijÃ
SpatÅ™Ã-li tuto bravurnà studii: (ref.)