(autobiografická)
Když každý den nad rybníkem táhnou těžké mlhy
Na člověka přichází onen divný stav
Kol prázdných očních důlků fialové kruhy
Depresi zažívá chmurný typograf.
Řemeslo má černé a myšlení už taky
Určitě by vraždil, kdyby držel zbraň
Žalostně se kroutí ideálů vraky
A k umakartu přiléhá už postříbřená skráň.
Nehluboký spánek mrtvičného typu
Co chvíli mu loket s hrany stolu spad
Petr Mejta mokrý hadr hodil už na pípu
A každou škvírou do knajpy proudí strašný chlad.
Obyčejně nemíval kdovíjaké sny
Spokojil se bezděky s drobnou čuňárnou
Jenomže jak pozvolna se krátí jeho dny
Presence těch dæmonů se stává pakárnou.
Začal tuze chrápat a stanul opuštěn
V magmatickém vichru fičí stihomam
Vevnitř jeho lebky temno holých stěn
Ke své hrůze zjistil, že tu není sám.
Návštěva zde sedí neohlášená
Z jejich kápí odkapává šedohnědý sliz.
Ze záhrobí umrlců hrstka prašivá
Průměrný věk kreatur těch neuhádl bys.
Jak z chlupaté deky důvod leze z nich
Co se děje kromě toho, že z nich čiší smrad?
Že vážili dlouhou cestu z mělkých hrobův svých
Krutou daň se hotovili dneska vybírat.
Za to žes nás parodoval ve svých esejích
Upíral nám respektu a hanbu na nás dštil
On tě, chlape, namouduši brzo přejde smích
Takto my ťa vytrestáme: probudíš sa včil!