(autobiografická) Když každý den nad rybníkem táhnou těžké mlhy Na člověka přichází onen divný stav Kol prázdných očních důlků fialové kruhy Depresi zažívá chmurný typograf. Řemeslo má černé a myšlení už taky Určitě by vraždil, kdyby držel zbraň Žalostně se kroutí ideálů vraky A k umakartu přiléhá už postříbřená skráň. Nehluboký spánek mrtvičného typu Co chvíli mu loket s hrany stolu spad Petr Mejta mokrý hadr hodil už na pípu A každou škvírou do knajpy proudí strašný chlad. Obyčejně nemíval kdovíjaké sny Spokojil se bezděky s drobnou čuňárnou Jenomže jak pozvolna se krátí jeho dny Presence těch dæmonů se stává pakárnou. Začal tuze chrápat a stanul opuštěn V magmatickém vichru fičí stihomam Vevnitř jeho lebky temno holých stěn Ke své hrůze zjistil, že tu není sám. Návštěva zde sedí neohlášená Z jejich kápí odkapává šedohnědý sliz. Ze záhrobí umrlců hrstka prašivá Průměrný věk kreatur těch neuhádl bys. Jak z chlupaté deky důvod leze z nich Co se děje kromě toho, že z nich čiší smrad? Že vážili dlouhou cestu z mělkých hrobův svých Krutou daň se hotovili dneska vybírat. Za to žes nás parodoval ve svých esejích Upíral nám respektu a hanbu na nás dštil On tě, chlape, namouduši brzo přejde smích Takto my ťa vytrestáme: probudíš sa včil!