V ulicích, ve kterých staroba páchne
Syrově a mámivě
Potkávám jezdce v mračnech prachu
Mračnech, která víří a jimiž jsou sami protkáni
Na prahu záměstí dřevnatí stroje, zatajen je jejich dech
V podchodech a průchodech, tvořených plísní omítky a ozvěnou
V bahně lesních, polních cest, tak plném kořenů a šeptaného ticha
Tam všude vidím ty šedé obrysy
Kráčím po jejich stopách
A jako bych šel po spirále o několika středech
Topím se v bolesti a pokrouceném mrazu pustých zákoutí
Aniž bych v sobě nacházel touhu chytati se stébel
Zvířata prchají nocí, nikoliv snad přede mnou
Bez jakékoli prosby na rtech
Když projíždí šedá jízda vyhaslými továrnami
Začne v pecích znovu zpívat oheň
Je to zvláštní píseň, neboť plamen cítí
Že již není skutečným
Že je pouhou vzpomínkou, odrazem, snem
Jedou tryskem, však zapouzdřena je v nich pomalost
Procítěná pomalost
Místo nehtů mají
Žluté listy bříz
Jimiž v táhlých pohybech
Otvírají těla kolemjdoucích
A v očích tehdy mají pohled těch, kdo hledají
Za hranicemi naděje
Pak v příbytcích, do nichž nebyli zváni
Stelou kolébky chvojím
Aby tyto později lépe hořely
Tak jako oni naslouchám zdem a letokruhům
Šeptají o vyživující zkáze
Teprve ve zmaru vše srůstá
Dřevo - beton - déšť
Cihla - hlína - ocel
Teprve ve zmaru se schází
Každé místo šedou jízdou navštívené se rozechvěje
Neboť si vzpomene, že skrze něj promlouvá mohutnost města.Pozoruji dům, kterak se učí hroutit se do sebe samého
A hladká maska potměšilá, kterou si síla kdysi nasadila
Aby její tvář čelila bodavým dotekům
Ta maska, jež, věrna svému výrazu
Potají vrostla do masa
Stává se zvláštně novou
Krásnou krajinou, V níž smutek nachází útočiště
Jejich kroky mne dovedly doprostřed asfaltové pláně
Poklekám u zkalené tůně potažené suchým listím
Cítím tupé údery v lůně města
Hleď, na hladině tančí stín
Vykácených alejí, rozmetaných domů a vyvrácených bran
Hleď - už nikdy docela se nevyspím
Mé snění proplétá se s bezčasím všedních poutí
Hleď - listopad již vykoval
Z korun stromů černé drápy; nechť připnuty jsou mokrou travou k mým zápěstím!
Vysoko nade mnou nepozorovaně vlaje potrhaná zástava
Opět potkávám ty jezdce
Jejich tváře Nikoli nepodobné mé
Voda z tůně chutná po dešti
Oleji a zasmušilé válce
A v továrnách i zavřených a zmizelých
Stroje zuřivě pracují
A plamen se rozezpívá
Na jediný okamžik; Rány sílí, když síla obdivuje svraštělé kmeny Ve stinných zahradách;
Hledím na své dlaně
Zatímco šedá jízda jede oblohou