Nad prašnou pustinou se cihla s cihlou snoubí do líbezných tvarů
Podzimní vítr naposledy objímá svojí duší desetihran tmavě rudého těla, jehož svislý majestát panoval nad zašedlými budovami továren
Byla chrámem práce, byla zahradou
Čas plynul, načež nabyl odp**ných barev
Ruce těchto barev pak trhaly kusy vznešených zděných a ocelových staveb
Poté, co oblak prachu usnul, paprsky zhouby pronikly přes kontury zděných skulptur a odp**nou pronikavou dotěrností okusovaly jejich hrany, krátily jejich stíny a vysušovaly smutné strouhy kalné vody ve výmolech paměti
Ni lidem ni ptákům dnes neslouží pomník zašlého času
Jak hrozící prst k nebi trčí poslední atribut staré továrny
Vždy viditelnou nádherou bylo tělo komínu
Ruce barev odkryly i nahotu kotlů, kterou po jejich čas skrývaly stěny
Z těch špinavých masívů lze i v jejich posledních chvílích číst slova
Slova, jež dělníci v duších vyryta měli
Slova teď z onoho místa jak pára unikají
Kdo cíle své zhmotňuje
V pod kotlem topení
A touhy své upne k horké výhni
Ruce své nechť zocelí si tvrdou prací
A přikládá do vlídné tváře plamenů
Nechodí v dom než směna skončí mu
A nedává se k lenochům a zhýralcům
Duch svůj netopí v odpočinku
Přikládej pomalu, však ne příliš pomalu
Bys oko pece rudé zachoval
Bys však palivem nekrachoval
By tě pán práce vždy v přízni choval
Slova jak pára se rozplývají
Paprsky zhouby dokončují dílo
Jediné, co paprsky nevysuší, jsou slzy v našich očích
V nich je skutečný podzim