2.2. v roce dva tisíce
Sečet sem dvojky, vyšla mi šestice
Dostal jsem chuť hodit ji do dvora
Zahodit celej den, ne, to se nedělá
Vyšel jsem do dešte, docela pršelo
A napích ji na vež kostela
Dívej se, Antoníne, teď máš na spici
Úplně novou studenou šestici
Jak tam tak trčela, srdce mi sevřelo
Vzal jsem ji k sobě, to se stát nemělo
Měla divný řeči a skazila den
Chtěla mě přesvědčit že život je marnost jen
Že všechno mý snažení je jenom pitomej sen
Skřípal jsem zubama, bil se do čela
Hned zase v pokleku choulil se do breku
I počasí šílelo, slunce
I počasí bláznilo, vichřice
Pak jsem se na ní upřeně podíval
Viděl jsem zas jenom obludu šestivou
Jakmile v mým bytě hubou plesnivou
Že bude u mně žít a to napořád
No to mně dojalo a začal jsem řvát:
Co si myslíš, ty tupý numero
Že jsem tě zachránil abys mně zničilo?
Že jsem ti poskytnul střechu nad hlavou
Abych se zabejval svou vlastní popravou?
Jseš jen začátek čísla ďáblova
Tak jsem neváhal a praštil s ní do dvora
Dvúr se zachvěl, obloha speněla
Antonín zaúpěl, práce mi přibyla