Ležím ve snech, řítím se železnými sny A čekám, až bude padat Hvězda rozumu Tlukot prorokova srdce Výkřiky slepých strojů Unikám z úzkého prostoru rozumu, říkám: Psychická bolest nikdy víc Vzhůru nohama balistická podlaha Nekonečná voda, nekonečný břeh, Podél kterého jdeš blíž smrti Touto cestou jdou lidé a modlí se Točí se stále dokola v Kruhu Řvoucí melancholie sonoruje mezi kopci Lesy, stromy, řeky, nebe vibrují řevem z hor, říkají: Psychická bolest nikdy víc Vzhůru nohama balistická podlaha Nekonečná voda, nekonečný břeh, Podél kterého jdeš blíž smrti Roje vyhaslých hvězd porušují věčnost Rozplývají se v černotě, ztrácejí identitu Negaci marnosti, antilogickou vlastnost Koukáš na nebe a sleduješ, jak tvé vědomí letí Vznáší se nedotčeno pravdou rozumu A proto bude žít věčně Přichází hvězdné světlo, svobodně letí zlá tma Zrychlující čas tě žene ke konci, říkáš: Psychická bolest nikdy víc Vzhůru nohama balistická podlaha Nekonečná voda, nekonečný břeh, Podél kterého jdeš blíž smrti... to je konec. M. I., K. II, ž. II, verš 9-38