Sekery,
Po jejichž úderu zvoní les,
A ty ozvěny!
Ozvěny prchající
Z jednoho středu jak koně.
Míza
Tryská jak slzy, jak
Voda toužící
Znova scelit své zrcadlo
Nad skálou,
Která se drobí a mění,
Bílá lebka,
Pozřená zeleným plevelem.
Po letech
Je potkávám na silnici – –
Slova vyprahlá a bez jezdců,
Neúnavný klapot kopyt.
Zatímco
Ze dna tůně životu vládnou
Utkvělé hvězdy.