REC: Tuto básen jsem napsala v Krkonoší a dokončila na Buštěhradě. Může být stará, ale stále je a bude pravdivá.
Horko mě připravuje o rozum,
Když slyším mé ho lesa lomozu.
Vzpomínky na Tebe mi kradou,
obavy mi do cesty kladou.
Slunce pálí, moji mysl čistí,
jistotu mi nikdo nezajistí.
Pověz, slunce, je-li můj!
Chci to zjistit stůj co stůj.
Zachovej mi věrnost, lásku,
visí snad osud na vlásku?
Mám ted zvláštní myšlenky,
jestli pak má milenky?
Užívá-li si rozkoše slunce,
měla bych tedy mít též milence?
Vím, koho by se mi zachtělo,
kdyby blondýna jen nebylo.
Na co to jen myslím, bože?
Smutek trýzní, srdce choře!
Já vím, koho miluji,
komu život slibuji.
Chci ho líbat, chci ho mít,
nechci dál na dálku snít.
Proto myslím na hlouposti,
na nechtěné nemožnosti.
Zbožnuji jej a hlavně mu věřím,
klidně a ráda mu život svěřím.
Odpust prosím, poklade,
vždyt mě znáš, víš jaká jsem.
Odpověd je nasnadě.
Moc zamilovaná jsem,
jenom a jen do Tebe.