Labyrint vlastního vědomí
Kde brodím se smrdutou žlučí
Ve stopách mi čvachtá prokletí
Nahota hlouposti mysl sráží
Nastoupil jsem na ten koráb
A rozloučil se s pevnou zemí
Však z přístavu nemožné je vyplutí
Příboj bije a řetězy poutají
Volám po kruté diktatuře rozumu
Chci pošlapat ty svinské dithyramby
Všechna ušlechtilost na podlaze chlévů
Lůza svými hnáty elitu drtí
K uším doléhá jen pískot krysí
Bezedná nízkost těch podlých duší
Tisíce lebek jen ke kálení patří
Miseo-Anthropos, okovy vědomí
Můj koráb nepružně na vlnách se chvěje
Lanoví praská, opory hnijí
Milosrdné opojení a chvilky nevědomí
Iluzi pevné země evokují
Cáry rozervané vůle pleskají
Pleonasmus žvástů řádky teď špiní
Parnasos v hustých oblacích mizí
Jed kondenzuje na zrnech existence