Dvacet lůžek stojí v síni
Na nich dvacet nemocných
Na tvářích horečné jíní
A na rukou padlý sníh
V koutě, jenž se věčně stmívá
Od okna nejdál v jizbě té
Leží, trpí, odpočívá
Člověk, číslo třinácté
Kdyby na hruď svítilo mi
Jak jiným denně na pozdrav
Zítra už bych lámal hromy
A byl bych jako ryba zdráv
Montér jsem a musím žíti
Mám v hlavě velký vynález
Aeroplán chci sestrojiti
Jenž s celou zemí by se vznes
A položil ji v kraje jiné
V okruh laskavějších hvězd
Kde chudák lehko nezahyne
Nemluvím z cesty! Na mou čest!
Proto tam, kde slunce svítí
Dejte mě hned přeložit
Mám-li stroj ten sestaviti
Musím k tomu přece žít!
Dvacet lůžek stojí v síni
Na nich dvacet nemocných
Jak dát vás tam, kde leží jiní
Když slunce chce mít každý z nich
Však počkejte, — u okna leží
Fthisis gallopans, — číslo tři
Ač slunce má, přec dýchá stěží
A konec týdne nespatří
Až umře, dám vás přeložiti
Do jeho slunné poslete
Teď musíte však léky píti
Jste jako oheň po těle
Ubíhá noc prvá, druhá
Jitro mdlé se plíží z niv
Chorý hlídá svého druha
Ale ten je ještě živ
V koutě zatím nemoc tuhá
Tiskne víc, než tiskla dřív
Chorý čeká na smrt druha
Kdo ví, dočká-li se živ?
Ubíhá noc šestá, sedmá
V tmavém koutě zved se muž
V očích oheň, v rukou led má
Čekal strašně dlouho už
Po síni jde tichým krokem
Všechno spí a všechno spí
Spí i ten, co je mu sokem
Úbytě rychlé číslo tři
Ruce na hrdlo mu klade
Ruce stiská ze všech sil
Chtěl jsem žíti, kamaráde
Proto jsem tě uškrtil
Ráno nesou v pytlovině
Mrtvé tělo, číslo tři
Soumrak do celé pad síně
V oknech hvízdá povětří
Chorý, který ležel v stínu
Přenesen je k oknu blíž
Bože, ty znáš jeho vinu
Zda mu, bože odpustíš?
První den bez slunce přešel
Marně čekal chorý naň
Druhý den bez slunce přešel
Chorý smutně sklonil skráň
Třetího dne slunce vstalo
V okna střáslo zlatý pel
Devatenáct loží hřálo
Mrtvý je už neviděl