Strašné je být
ale jistě to nevědět
vědomí mít
a přesto dál kamenět
Cítím, že srdce mám
ale co to je, nevím
radosti smutky znám
ale nikam se s tím... neprobolím
Jsem jenom dvůr
ztemnělé útočiště můr
korzo krys a galerie kanálů
divadlo špíny bez opony, bez sálu
Ani Boha nemám
kterému bych se svěřoval
a kdyby byl
nechci, aby mě zachoval
Prosil bych tichounce
ať už mě pohřbí domy!
Ať už se rozpadne v prach
mé srdce nesrdce!
Ale jsem jenom dvůr
ztemnělé útočiště můr
korzo krys a galerie kanálů
divadlo špíny bez opony, bez sálu
Jsem jenom dvůr
odsouzenec k bytí
který život zná
a neví, co je žití...
Tady se zarazil. Zmerčil mě.
Ztuhnul, ale pak pokrčil balkony
a trochu nerudně zabručel:
"Ach, ty zase nespíš, Kapičko?
Pusť to z hlavy.
Jen jsem si zarýmoval... maličko."
A nasadil svůj obvyklý
nezúčastněný výraz.
Nikdy jsme o té noci spolu nemluvili.
Nikdo z nás nechtěl
prohlubovat naše bolesti.
Stali se z nás spiklenci.
A to, že vysílám jeho píseň
do Světa, mu nevadí.
Stejně neznám poslední sloku,
a ta je prý nejdůležitější...