Pod křišťálovým lustrem v mramorové hale vyčkávám,
Jak pacient pod narkózou na operačním sále usínám,
Bankovní úředníci studují všechny mé mínusy,
V hrobovém tichu mizím za za-zaprášené fíkusy.
Bylo pondělí a mně už docházely síly,
Bylo pondělí a já jsem myslel na neděli.
V květinovém patře srkám kávu zdarma z kelímku,
Bledé tváře nesou zprávu: Už to bude! Ještě chvilinku!
Je mi to jasný - hlavního manažera srazil motýl,
Pak se mu přetrhla tkanička a ještě nedorazil.
A tak se trochu stydím, že cítím jen vztek,
Ale nemůžu jinak a ani nechci!
Jsem jako brouk hovnivál,
Který si svou kuličku valí vztekle dál.
A mezi orchidejema stála nehybně papundeklová rodina
V životní velikosti jako vzor životního štěstí.
Žena - Skuhra, která nezávidí, jen když spí
A chlápek s knírem snící o pustým ostrově a base piva,
Oba s křečovitýma úsměvama, oba ve značkových teplákách,
Svý děti svírají v objetí jak záchranný kruh
A mně už pomalu dochází vzduch...
Bylo pondělí a mně už docházely síly,
Bylo pondělí a já jsem myslel na neděli.
Konečně zazněl gong a na displeji zablikal můj kód,
Ale já jsem seděl bez pohnutí a zuřivě čuměl na špičky bot,
Pak jsem vypad' ven a šel jsem domů podél jiných bank a obchodů,
Cestou jsem ti koupil malej kaktus, velkou pizzu a pistácie k tomu!
A tak se trochu stydím, že cítím jen vztek,
Ale nemůžu jinak a ani nechci!
Jsem jako brouk hovnivál,
Který si svou kuličku valí vztekle dál.